Podle reklamních letáků jsme zvolili nejoptimálnější termín pro lov jeseterů bílých v Kanadě a na konci září jsme vyrazili. Jako vybraní zástupci 1. RK Nedvědice jsme chtěli dokázat, že i přes dílčí neúspěchy na místních a některých zahraničních vodách jsme schopní rybáři a ulovit jesetera přece nemůže být zas tak velký problém. Cesta byla mírně komplikována brzkým odletem z Vídně, takže ranní vstávání bylo prvním nepříjemným překvapením. Přesto jsme po 15 hodinách letu přes Amsterodam dorazili do Vancouveru. S půjčením auta proběhlo vše hladce, ale už cesta z letiště do srubu dala tušit, že s dopravou to v Kanadě nebude snadné. Vzdálenost 83 km jsme urazili za více jak 3 hodiny, protože po dálnici se ve všech pruzích šinula nepřetržitá kolona aut a mnohdy se stálo a čekalo (na co, netuším). Prvním milým překvapením byl srub, kde jsme měli strávit celý týden. Luxusní chata s dvoulůžkovými pokoji, vířivkou, kuchyní, společenskou místností a veškerým možným vybavením. I majitelé byli velmi milí a vše, co paní uvařila (měli jsme snídaně a na objednání i večeře) vypadalo velmi lákavě a něco taky dobře chutnalo.
První dojmy byly vskutku pozitivní, protože z terasy byl nádherný výlet na řeku Fraser, domov velkých jeseterů a počasí bylo nádherné. Hned ráno vyrážíme na lodě (průvodci zcela přesně v 8.00 byli v přístavišti a čekali). Jedeme na jesetery. Cesta trvala okolo 15 minut a zastavujeme. Vody kalná jako po jarní bouřce (prý je to trvalý stav v důsledku splachování hornin po celé délce toku) a dosti prudká. Kotvíme loď a průvodce nahazuje (sami nemůžeme, prý bychom to mohli všechno zamotat). Jako návnadu máme na dvou udicích kousky úhoře a na dvou pak shnilé lososí maso. Puch z kýblu, z nějž bylo maso vytaženo je tak silný a odpudivý, že minimálně půl hodiny není nikdo schopen zaostřit na udice. Skutečná síla. A pak čekáme. Asi jsme zápachem odradili i ryby, neboť záběr nepřichází. Vedlejší loď, na které je Kamil a Zdenek je na tom lépe a hned prvním záběrem chytají jesetera v délce 230 cm. Lovcem je ovšem slovenský přítel, který se k naší výpravě přičlenil. Poprvé vidíme rybí monstrum, ale zdá se nám, že moc nebojuje, protože cca za 20 minut je u lodi a chlapi se jedou fotit. Naše první záběry pros…me, neboť přes svoji velikost, berou jeseteři jako červenky a špička udice se sotva zachvěje. A pak přichází naše záběry a jako první chytá jesetera Miloš Peringer ml., ale jde o mládě v délce 120 cm. Takže zpět do vody a zase čekat. Slunce pálí, všichni se potí a nadávají na teplo. První den chytáme pouze 4 ryby, ale žádná nestojí za zmínku. Takže zítra, či další dny.
Odpoledne jedem do města nakupovat a navštívit Liquer store, protože zásoby alkoholu se hned první den hodně ztenčili. Ráno se vše opakuje. Po vydatné a chutné snídani nasedáme na loď a jedem na jesetery. Nahodíme a čekáme. Podle získaných informací od průvodce, majitele chaty a našeho vedoucího se dozvídáme, že letos je velmi neobvyklý rok, kdy lososi táhnou ve velmi malém počtu a jeseteři čekají někde jinde, aby se živili zbytky z jejich mršin. Prý se to stává jednou za deset let, ale bohužel zrovna letos je ten desátý rok.
Po dalších dvou dnech marného čekání zjišťujeme, že to co se děje letos se nestalo ještě nikdy. Každý den ulovíme nejvýše 4 ks jesetera a žádný nemá víc jak 170 cm. Takže jedem na lososy!
Bohužel způsob lovu je obdobný, jen se v řece místo masa povaluje vrtulka připomínající zčásti naši třpytku, která se díky proudu otáčí na návazci a okolo jedoucí ryby na ni útočí (či spíše neútočí). Chytáme za celý den pouze několik lososů (slovy tři) a to je vše. Situace začíná vypadat zoufale, když průvodce Dan navrhuje, abychom jeli chytat blíže k moři, tam prý dle zpráv od jiných průvodců ryby berou více jak na sladké vodě. Takže jedeme. Nejprve hodinu po silnici autem, pak přesedáme na loď a vyrážíme na loviště. K našemu údivu chytáme v blízkosti nádraží a za sebou máme dálniční most. Přímo ve městě! Tak takhle jsme si to nepředstavovali. I ryby pochopili, že tohle není ta pravá rybařina, po častějších záběrech ani vidu ani slechu a neberou a neberou.
Další den se vracíme na naše původní místo z prvního dne, a je to o trochu lepší. Milda chytá jesetera okolo 140 cm. Pak zasekávám já a na druhém konci je paní Ryba. Tah jak od traktoru a dva nádherné skoky nad vodu. Nikdo ale nefotí. Po minutě už nemůžu, asi jsem málo snídal a dávám udici Laďovi, který se všech sil bojuje a snaží se rybu přitáhnout k lodi. Už fotíme, ale ryba už neskáče. Bohužel se ryba zamotala do vrtule na konci lodi a přes snahu průvodce ji nedokážeme odepnout. Takže, protože je už dost unavená, ji vytahujeme přes vlasec k lodi a podle průvodce má 6,5 – 7 stop, což je nejméně 210 cm. Sílu má ale jak pětimetrová. Chytáme i další menší kusy, což z tohoto dne dělá náš nejúspěšnější. I Kamil se Zdenkem zdolávají každý 3 kusy, ale žádný už nemá přes dva metry. Takže zítra opět na lososy.
Nakonec chytáme ještě jesetera 180 cm a jednoho úplně malého.
Ráno vyjíždíme poprvé směrem proti proudu a dostáváme se do divočiny. Už přítoky jsou zajímavé tím, jak je v nich křišťálová voda, která po vtoku do řeky Fraser se ihned promíchá s kalnou a teče dál. My jedeme na řeku Harrison. Lov je tentokrát ze břehu na jiggovou hlavičku (8g) na níž je navázána umělá muška a chytá se na splávek. Konečně aktivní rybolov. Prvního lososa (druh champ) chytá Laďa 87 cm a i Boris a Milda chytnou. Jen já ne.
Laďa nakonec dostává i obra 94 cm, samec s hákovitě zahnutou tlamou. Nádhera. Přijíždí i loď se Zdenkem a Kamilem, všichni společně pak sledujeme Kamilův vítězný boj s dalším lososem. Řeka je dost proudná a zdolat rybu z proudu dá velkou fušku. Konečně aktivní rybolov s drobnými úspěchy.
Celkově lze výpravu hodnotit jako zajímavou, ale rybářsky méně úspěšnou. Očekávali jsme mnohem více záběrů a byli jsme připravováni a připraveni na jesetera přes 3 metry. Ten ale nepřišel. Přesto jsme stále ze všech stran ujišťováni, že je to výjimečný rok, že jindy je záběrů mnohem více a že je to tím, že táhne málo lososů (skutečně jsme viděli plavat jen dvě rybí mrtvoly). Přesto v nás panuje mírné zklamání z prostředí, které nemá s Kanadskou divočinou nic společného (až na poslední den na přítoku Harrison) a lov ve městě jistě nebyl tím, za čím jsme do Kanady jeli. Takže možná příště ještě jednou, ale jinam, kde je klid a pusto od lidí.
Hodně rybářských úspěchů ještě v letošním roce přeje 1. RK Nedvědice
P.S. Pan Kamil ani Zdenek fotky nedodali, takže na obrázcích nejsou.